"Očima Cyrila Höschla". Reflex 4/2003, p 15.

30. 1. 2003


Muj dotaz smeruje k problemu sebevrazdy, vcelku bezneho soc. jevu. Neuvazujme vsak sociologicka vysvetleni a typologie (Durkheim). Rad bych poznal ryze psychologicky pohled na tak zavaznou formu aktivni sebedestrukce. Co se deje s lidskou psyche? Jak je mozne, ze nekteri lide sice subjektivne shledavaji svuj zivot nesnesitelnym a nezadoucim, presto se nikdy o sebevrazdu ani nepokusi, zatimco jini relativne snadno prekonaji pud sebezachovy, a to i z pricin mnohem povrchnejsich. Jak funguje a proc selhava tento vestaveny mechanismus sebezachovy?

Dekuji.
RADEK VISINGER

Z psychologického hlediska je sebevražda agresí obrácenou proti sobě. Lze si však představit i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít. Vaše otázka však směřuje k jednomu důležitému bodu: sebevražda bývá důsledkem deprese a je jedním z jejích hlavních a nejnebezpečnějších příznaků. Právě sebevražda činí z z duševních poruch smrtelná onemocnění, pomineme-li zadávení pomerančem u osob s poruchami hybnosti při antipsychotické léčbě nebo změny obranyschopnosti duševně nemocných (infekce, kardiovaskulární poruchy). Proto ji můžeme chápat také jako důsledek neurobiologických pochodů, například změn receptorů, neuropřenašečů a funkce neuronálních okruhů v těch částech mozku, které řídí náladu. Laická veřejnost celkem snadno chápe mechanismy smrti z tělesných příčin („zastavilo se mu srdce“), ale prakticky vůbec nechápe, že mezi ně patří také mozek (stejně pravdivé by mohlo být „selhal mu limbický systém, a tak spáchal sebevraždu“). Namísto toho u nevysvětlitelných úmrtí usilovně hledá srozumitelnou psychologickou příčinu („nevyvedly se mu děti“, „měl doma Semetriku“, „vyhodili ho z práce“). Ve své logice přitom zcela ignorují skutečnost, že mnoha lidem na světě se nevyvedly děti, mají doma Semetriku či je vyhodili z práce, a přes to sebevraždy nepáchají. Rozdíl je v tom, že nejsou dostatečně depresivní. Míru depresivity ovlivňuje mnoho faktorů, například genetická vloha, délka denního světla (a tedy severní či jižní šířka), míra vystavení se intenzivnímu jasnému bílému světlu (příznivě, ale přechodně), užívání bylinek (třezalka), míra závislosti na alkoholu a drogách (negativní faktor), opuštěnost (vysoký výskyt sebevražd u starých lidí) a kulturní a společenská atmosféra, zejména religiosita. O jednotlivých vlivech bychom mohli dlouho diskutovat a spekulovat, ale fakta hovoří poměrně jasně: Vysoká sebevražednost byla v zemích s nízkou nebo potlačenou religiozitou (např. v zemích socialistického tábora jako je Maďarsko) a naopak, relativně nízká suicidalita je v zemích s důrazem na víru a rodinu (Španělsko, Itálie, Holandsko). Tato okolnost však má řadu výjimek a rozhodně epidemiologii sebevražd úplně nevysvětluje, jako ji nevysvětluje ani ekonomická situace. Hodně sebevražd je tradičně ve Skandinávii. Tzv. suicidální pásmo se táhne přes nás do Maďarska a na Balkán. Sebevraždy jsou časté též v Japonsku a ve Švýcarsku. V současné době vůbec nejhorší statistiky jsou z pobaltských republik a u čínských žen. Víc podrobností je v psychiatrických knihách…