9. 1. 2003
Lze nějakým způsobem měřit morální rozdíl mezi okrádáním jednotlivce a společnosti ? Zřejmě zde záleží na více aspektech – úhlu pohledu, trvanlivosti dění atd. Která varianta je po zvážení všech následků podle vás celkově škodnější než ta druhá a proč ?
Jan Šrámek, Plzeň
Není „etičtějších“ či „méně etických“ zlodějen. Spíše bych řekl, že okrádání, podobně jako ostatní typy zla včetně fyzického násilí, může být více nebo méně adresné. Jinak řečeno, zlo páchané na jednotlivci je konkrétní, kdežto zlo páchané na „společnosti“ je jaksi neurčité, neadresné a nepodléhá tolik mechanismům zábran, které vůči páchání zla máme. Je to podobné jako příklad pilota, který zmačknutím páčky shodí na město bombu, jež zmasakruje civilní obyvatelstvo, ale v individuálním styku je to třeba dobrák, který by neublížil mouše, natož aby vlastníma rukama ve městě napáchal to, co mu umožnila provést absence mechanismů zábran, jež normálně fungují tváří v tvář oběti. Je-li okradena konkrétní osoba, umíme se do ní vžít, jsme schopni vhledu do její situace, cítíme empatii. V případě společnosti můžeme sice apelovat na rozum, na vyšší city, na dlouhodobé zájmy nás všech, na mravní dopad celkového stavu země na další generace, ale to, co vnímáme v případě postiženého jednotlivce, cítit zkrátka nemůžeme: není do koho se vcítit. Čím větší je poměr soukromého a „státního“ vlastnictví v zemi, tím menší prostor se ve společnosti otevírá pro anonymní okrádání a naopak. Hesla typu „kdo nekrade okrádá svou rodinu“ pocházejí ze socialismu. Vzpomínám si na dávnou příhodu z jedné malé podhorské vesnice, kde žil chudý rolník, jemuž v rámci kolektivizace v padesátých letech všechno sebrali. Jednoho dne přišel coby zbožný křesťan za farářem s dotazem, zda je porušením sedmého přikázání (nepokradeš), když si na družstevním poli, které mu bylo kdysi vlastně ukradeno, nakope pár brambor, co tam zůstalo po odfláknuté družstevní sklizni. Odpověď pana faráře obsahovala veškerou zamotanost problému: „když těch brambor nebude moc, tak to krádež vskutku není“. Právníci, kteří rozmotávají zapeklité restituční nároky, dobře vědí, jak velký je rozdíl mezi právem a spravedlností, mezi etikou a dobrem, a jak těžká je Vaše otázka. Nechci tím vším říci, že okrádat společnost (nota bene, kdo to je?) je méně nemravné než okrádat jednotlivce. Chci říci pouze to, že původ „společenského majetku“ může být velice temný, že na daně lze také nahlížet jako na loupežné přepadení („bohatejm prachy bral, chudákům je rozdával“) a že rozpoznat, kdo je zlodějem a kdo okradeným může být někdy dosti obtížné. V případě jednotlivce je to většinou mnohem jasnější.