11. 3. 2004
Zdravím Vás - rád bych znal odpověď na následující dotaz:
Jak vniká chronická samomluva? Je projevem duševního onemocnění (napr. schizofrenie ) nebo je to jen průvodní jev komplikovaných sociálních vazeb (např. sociální izolace)? Je chronická verze léčitelná a jak?
Předem děkuji za případnou odpověď. Snad Vás osobně potěší fakt, že Vaše rubrika patří v Reflexu k mým nejoblíbenějším.
Přeji hezký den,
M. Bernard
Mechanismus samomluvy souvisí do značné míry s rozvojem myšlení a řeči, což jsou spojité nádoby. Myšlení můžeme nahlížet jako zvnitřněné (internalizované) chování. Novorozenec zprvu nahodile a chaoticky vnímá a nekoordinovaně se chová. Postupně se jeho vnímání stává cíleným (pohled na matku a posléze na obličeje vůbec, otáčení hlavy za zdrojem zvuku) a pohyby se zpřesňují. Ba co víc, vnímání (senzorialita) a chování (motorika) se účelně propojují a vytvářejí větší smysluplné celky, jakési vzorce (senzomotorická schémata). Ruku v ruce s tím nesmírně narůstají nároky na paměť a zpracování informací v mozku, jehož kapacita dříve či později přestává stačit. Zpracování informací se proto hierarchizuje (stává se vícevrstevným, asi jako když si v matematice za nějaký složitý vzorec dosadíte písmenko a s tím pak počítáte dál) a pro určité typy chování se vytváří vnitřní reprezentace. Dítě pak k tomu, aby zjistilo, že po zatažení za ubrus spadne váza na zem a rozbije se, už nepotřebuje tento pokus opakovaně provádět, ale umí si to představit. Mluvená řeč nejen, že je výrazem, projevem myšlenkových procesů, ale též naopak, mluvení usnadňuje myšlení, ač se vám to při vzpomínce na některé mluvky nemusí tak jevit. Samomluva je tzv. nesociální řeč, která má většinou regulativní funkci při řešení problémů. Vzpomeňte si, když jste někdy něco zamotaného řešil či opravoval, jak jste si to sám nahlas komentoval: „ták, teď sem prostrčíme tenhle drát, támhle to přicvaknem a je to…“. Účinnost takové samomluvy je zvláště nápadná u mladších dětí, tedy právě ve vývojovém stadiu, kdy se chování zvnitřňuje. U školních dětí se již korelace mezi samomluvou a úspěšností či výkonem vytrácí. Děti a dospělí, kteří mají plně rozvinuté myšlení, k sobě mluví bez viditelných známek. Laboratorně se však taková skrytá vnitřní řeč dá zjistit snímáním signálů z mluvidel. Jestliže člověk o něčem přemýšlí či řeší problém, tyto signály se zvýrazní a svědčí pro skrytou samomluvu. Jindy se lidé chovají podle senzomotorických schémat, která jsou natolik rozvinuta a automatizována, že činí řeč zbytečnou. U dospělých osob se hlasitá samomluva objevuje v sociální izolaci, při usilovném řešení nějakého komplikovaného problému nebo při duševní poruše. První dva případy každý z nás zřejmě zná z vlastní zkušenosti a patří k normálním projevům. V posledním případě jde zejména o schizofrenii, poruchy ve stáří a Tourettovu chorobu, u které jsou v popředí tiky a hlasité projevy, často vulgární (tzv. koprolalie). Léčitelnost chronické samomluvy odvisí od léčitelnosti příslušné poruchy u toho kterého jedince.
(bez záruky)