Höschl C. Volba oboru. Reflex 47/2018, str. 68

22. 11. 2018


Má člověk jít studovat to, co ho baví, i s rizikem, že nenalezne odpovídající společenské uplatnění, nebo to, po čem je momentálně vyšší společenská poptávka?

Dobrý den, pane profesore!
V poslední době vzbudilo celkem vášnivou diskusi vyjádření pana Václava Klause ml. o tom, jak by stát měl podporovat vysokoškolské studium. Prý aby každoročně absolvovalo 300 technických inženýrů, 300 chemických inženýrů a tři kunsthistorici. Mně jako absolventovi technického oboru se také zdá, že v dnešní době vysoké školy chrlí velké množství humanitně založených absolventů, kteří mají potom problém najít práci v oboru. Nicméně nejsem ani zastáncem toho, že by stát měl něco nařizovat, jelikož nikdo neví, jaká bude na trhu práce situace za pár let. Nicméně mne zajímá hlavně Váš názor na dilema absolventa střední školy, zda jít studovat to, co ho baví (s rizikem, že nenalezne uplatnění), nebo to, po čem je společenská poptávka (i když na to nemá „vrozený talent“). Děkuji za odpověď.
Jiří Veselý

Pragmaticky vzato, určovat kvóty absolventů, respektive přijímaných studentů podle společenské poptávky po tom kterém oboru dává smysl. Je to inženýrský přístup k problému, jenž by sice zvýšil počet lidí otrávených tím, že studují a dělají něco, co je moc nebaví, ale snížil by jejich nezaměstnanost. Věc se však poněkud zkomplikuje, položíme-li si otázku, k čemu vzdělání ve společnosti slouží a zda prodejnost za peníze je vskutku jeho jediným smyslem. Nechme teď stranou, že nezaměstnanost je u nás momentálně nejnižší v Evropě bez ohledu na to, že univerzity chrlí ročně stovky politologů, kunsthistoriků a filozofů. Vzdělání a volba určitého oboru ale přece přinášejí mnohým jedincům jiná vnitřní uspokojení, než je „má dáti – dal“; obohacují kulturně, psychologicky, spirituálně. Mají neodhadnutelnou a těžko vyčíslitelnou hodnotu i pro společnost, která na nepřítomnost reflexe historických, existenciálních a duchovních otázek a bez svobodného umění může dopadnout daleko hůř než bez nějaké té montovny. Krátkodobě mají zastánci pragmatických řešení nejspíš pravdu, ale je s podivem, přichází-li s takovými sociálněinženýrskými nápady někdo, kdo se považuje za pravicově smýšlejícího a na jiných místech vzývá „svobodu volby“. O čem jiném je tržní ekonomika než o svobodě volby? Jaképak kvóty? Proboha! Důvodů k odmítnutí inženýrských zásahů do volby vzdělání je několik. Za prvé, to, co se dnes jeví jako evidentní, může se brzy ukázat jako zcela mylné. Co my víme, kolik čeho bude za pár let vskutku zapotřebí? Počátkem devadesátých let chyběli bankovní úředníci, daňaři a sekretářky. Dnes naopak chybějí učňové. Není, kdo by vám opravil kapající kohoutek či rozpadlou zídku, o nedostatku kuchařů, soustružníků, pekařů a rolníků nemluvě. Za druhé, daleko lepší než vršit chybu za chybou nekvalifikovanými mocenskými zásahy je medializovat solidní fakta o poměrech nabídky a poptávky tak, aby volba každého jedince byla vskutku svobodná a poučená. Nechť se každý rozhodne sám, zda chce zvolit obor, jenž ho baví a k němuž je nadán, i za cenu rizika, že se neuživí, či zda chce na své tužby rezignovat v zájmu lepší obživy a materiálního zajištění. A když už bychom chtěli prosazovat zájem celospolečenský nad zájmem individuálním, čiňme tak nikoli regulacemi a kvótami, ale spíše pobídkami a spoluúčastí. Kdo váhá dělat něco, co všichni potřebujeme, složme se na něj a nabídněme mu nějaký bonus. A kdo naopak chce dělat něco, o co nikdo nestojí, nechť si něco připlatí, chce-li, abychom mohli jeho učiliště bez neúnosných ztrát provozovat.