Höschl C. Jak se dělí společnost. Reflex 11/2017, str. 68.

17. 3. 2017


Vážený pane profesore,
v poslední době neustále slyšíme, že je společnost rozdělená. To ale byla vždycky. Trochu zjednodušeně řečeno: ve starověku na svobodné a otroky, ve středověku na feudály a poddané, v kapitalismu na buržoazii a dělnictvo, v socialismu na nomenklaturu a pasivní masu. Konflikty se řešily válkami nebo revolucemi. Kudy ale vede dělicí čára dnes? Mezi pravicí a levicí, konzervativci a liberály, národovci a globalisty? Jen částečně. Mezi vzdělanějšími a bohatšími na jedné straně a méně vzdělanými a chudšími na straně druhé? Možná, ale ne zcela zřetelně. Co mají společného obdivovatelé Trumpa v USA, Le Penové ve Francii, Wilderse v Holandsku, brexitáři, lidé nenávidějící EU v jakékoli podobě? Co u nás co spojuje voliče prezidenta Zemana, co zase příznivce Havla, Halíka, Pehe a dalších? Zatímco dříve bylo jasné už jen podle postavení ve společnosti, kam se člověk řadí, dnes to jasné není. Kudy vede dělicí čára napříč společností dnes?
Děkuji. S pozdravem Pavel Čejka

Problém dneška není v tom, že je společnost rozdělená, neboť to vskutku byla vždycky. Problém je, že v některých demokraticky uspořádaných společenstvích se tak děje s dosud neobvyklou příkrostí a s klesající tolerancí. Sám upozorňujete na různá kritéria, podle nichž lze mapovat stratifikaci společnosti v minulosti: může to být sociální postavení (vrstva, třída), způsob obživy (zemědělství, průmysl, byrokracie, inteligence), obchodní zájmy, majetek a území (spojování, rozdělování a války rodinných klanů, šlechtických rodů a panovníků), jazyk a barva pleti (kompetice menšin s většinami a mezi sebou, xenofobie) a mnoho dalšího. Vnitrodruhová agrese, jež je podle Lorence hlavní hnací silou živočichů na planetě, sytí boj všech se všemi především o území (teritorialita) a o společenské postavení (hierarchie dominance). Úspěch tohoto boje je kromě jiného podmíněn schopností uzavírat spojenectví a koalice, což vede k sociální agregaci, takže souboje neprobíhají ani tak mezi jednotlivci jako spíše mezi klany, regiony a státy. I v tomto je svět spředen ze sobě podobných struktur. To naznačuje, že pojem „rozdělená společnost“ je velmi široký a často se tím myslí odlišné dělící čáry, jež spolu nemusejí vůbec souviset. Dnes se v Evropě například dosti zahladily příkopy sociální (dokonce se mluví o sociálním státu), zato se prohlubují příkopy názorové (na uprchlickou krizi, národní zájmy, evropskou integraci, na politiku vůbec). To, že posledních 60 let v euroatlantické oblasti významně ubylo válek, je pravděpodobně důsledkem rozšíření parlamentní demokracie jako způsobu vládnutí. Všimněme si, že čím méně demokracie ve světě, tím více válek a naopak. To je jedna z evolučních výhod tohoto jinak značně neefektivního způsobu fungování společnosti. Je lepší, když se každý z každým hádá (Evropa), než když se každý s každým zabíjí (některé oblasti Středního východu a Afriky). Rozumné tempo kyvadla pendlujícího mezi politickou pravicí typu amerických republikánů či evropských konzervativců a levicí typu amerických liberálů či evropských sociálních demokratů postupně uhladilo ty nejkřiklavější společenské a politické protiklady po 2. světové válce do víceméně kultivované a vesměs verbální podoby. To, co nejen vás začíná nyní zneklidňovat, je pocit, že se tento osvědčený umírňující politický mechanismus jaksi vyčerpal, že se subjektivně stále méně spokojená společnost začíná polarizovat a že by se mohla nedej bože i zradikalizovat. Důvodem k tomu může být i odpor k politice jako takové. To je asi dělící čára dnes. Otázkou budoucích let je, zda osvědčená, byť trochu unavená, parlamentní demokracie tento vývoj ustojí. Pojďme se o to snažit.