Höschl C: Ti, co nezklamali. Reflex 7/2016, str. 32-33

18. 2. 2016


Ivan M. Havel kdysi formuloval představu domén kauzality, tedy oblastí, v nichž jsou studovány příčiny a následky. Chemické následky chemických dějů, fyzikální fyzikálních, psychologické psychologických, historické historických. V doménách kauzality redukcionistická věda jakž takž funguje a řeší problémy, napříč těmito doménami se příčinnost ztrácí a je jen tušena: vliv stříbrného nádobí na vyšší odolnost šlechty vůči smrtícím střevním infekcím, vliv jedovatého olova v nádobách na Mozartovu smrt, neřku-li na pád Římské říše. Proto se přírodověda tak nemotorně potýká se studiem pravdomluvnosti, soustavnosti, o politických dějích nemluvě. Ostatně Karl Popper ve své Bídě historicismu jasně upozornil na ošidnost hledání „zákonitostí“ v dějinách, v nichž se sice opakují principy, ale události jsou singularitami, jež nikdy nebude možno předvídat na základě výpočtu tak, jako se předpovídá trajektorie jablka padajícího se stromu. Kauzální cesta od neuropřenašeče serotoninu přes komplexní neuronální sítě až k výtvarnému nebo politickému vkusu je příliš spletitá a mnohoznačná na to, aby mohla posloužit k jeho objasnění. Čím dál od domény kauzality se při pohledu na nějaký jev ocitáme, tím víc se naše vysvětlující možnosti ztrácejí.

Podobně tomu je ve chvíli, kdy se snažíme pozorované politické děje vysvětlit jinak než politickými mechanismy. Přesto není bez zájmu se o to občas pro doplnění pokusit. Nápadným fenoménem, který si o psychologický pohled přímo žádá, je rostoucí popularita různých výstředních či atypických zjevů v politice a současně mizení vlivu a popularity zavedených stran. Nápadným proto, že se zdaleka netýká pouze naší kotliny, ale je dosti univerzálním, mezinárodním jevem. Zahrneme-li do tohoto trendu i politiky, kteří stavěli na tom, že „nejsou politici“, pak sem patří zástupy nevšedních typů od Berlusconiho přes Věci veřejné a Andreje Babiše až po Donalda Trumpa (širší výčet viz v článku Petra Sokola na str. 28). Jejich rostoucí přitažlivost pravděpodobně souvisí s vyčerpáním a zprofanovaností dosavadní politiky, s ekonomickou krizí, s novými výzvami, jaké představují terorismus a masová utečenecká vlna, a možná i s působením informačních technologií a bezbariérovým šířením neklasifikovaných informací v globálních sítích. Neméně důležité jsou však i příčiny psychologické.

Jednou z nich je virtualizace reality, vytváření obrazů. Současné mladší a střední generaci čím dál víc stačí k uspokojení dobrý virtuální obraz, idol, jenž nemusel svou kvalifikaci osvědčovat po desetiletí v bojích či v potu práce, ale „udělala ho média“ případně „internet“. Psychologická potřeba bezpečí, od níž se odvozuje potřeba vůdce, tatíčka (cara, Masaryka), identifikačního vzoru (Reagana, Schwarzennegera), volá po někom, kdo se nyní v okolí ve skutečnosti nenachází, a tak nároky na jeho otestování klesají až téměř k nule. Kdokoli se mediálně nabídne jako ten, kdo dosud nezklamal (protože ani neměl příležitost), kdo to všechno napraví (Obamovo „Yes, we can“ či zdejší „Ano, bude líp“) a kdo slíbí eliminaci frustrace (korupce, bohatnutí bohatých), stává se atraktorem, do něhož si spousta frustrovaných promítá své naděje a tužby. A čím méně se toho o něm ví (například, že je sám rovněž zkorumpovaný a chce se také napakovat), tím lépe slouží této projekci a identifikaci, jíž žádné rušivé jevy nebrání. Na pozadí je tedy elementární potřeba bezpečí, jež by kritickým rozumem byla narušena.

Dalším mechanismem může být tzv. „pálení dobrého bydla“ a „roupi, jimiž člověk neví, co by dělal“. Je velice zvláštní a přitom nápadné, že tzv. blbá nálada se ve společnosti začala vážněji šířit teprve v časech, kdy se naše společnost měla objektivně zřejmě vůbec nejlépe v dějinách: žádné umírání poloviny dětí v každé rodině v předškolním věku, žádná úmrtí hlady, žádné popravy a mučení, nejdelší střední délka života v dějinách země, nejnižší novorozenecká úmrtnost, největší uspokojování hmotných potřeb (největší počet čehokoliv na hlavu, od ledniček až po automobily), ale i největší nabídka uspokojení potřeb duchovních (naprostá náboženská svoboda) a kulturních (knihy bez cenzury, nadbytek výtvarníků, hudebníků, spisovatelů a filmařů, takže spíš nenajdou uplatnění než že by se jich nedostávalo). Nechme zatím stranou, že poslední svobody nejsou plně využívány, ale nabídka je, ne že ne.

Řeknete-li však výše uvedené v jakékoli hospodě nejnižší kategorie, skončíte nejspíš s rozmláceným obličejem. Smýšlení lidí totiž neodpovídá jejich skutečné situaci. To se dá celkem snadno ověřit porovnáním názorů se skutečnou situací respondenta: nejagresivnější a nejukřičenější zdaleka nejsou ti nejchudší, často naopak. Toto vnitřní rozpoložení startuje jakýsi hlad po změně, revoluční potenciál, který hledá své krystalizační jádro. Těch je zatím naštěstí několik, takže se jejich výbušnost ředí pod prahovou úroveň, ale některá vinou internetu a vnějších synchronizátorů (utečenci) agregují, takže se nad některými otázkami pojednou stírají rozdíly mezi extrémní levicí a fašizující pravicí, jež spojuje jakési nacionalistické vyhranění. A do tohoto podhoubí padají slova různých Trumpů, Tsiprasů a Sandersů jako naklíčená semena do hnoje. Touha po změně přichází ve chvíli, kdy status quo (=nezměna) dosahuje svých zatím největších úspěchů: nejsou války, epidemie jsou vesměs pod kontrolou a zemětřesení a uragány sice nabývají na síle, zatím však stále až na výjimky dosti daleko a nepříliš často. Zatím první opravdu hmatatelný výsledek globálního oteplování u nás je vynikající vinařský ročník 2015 a menší spotřeba energií a posypové soli v zimě.

Hájit status quo byl odjakživa úkol konzervativní pravice, vzorem byla „stará dobrá Anglie“. V Evropě, zvláště pak u nás, nyní však pravice doslova vyvanula - prakticky neexistuje. To je vývoj, ke kterému stále blahobytnější a stále socialističtější společnost musí nevyhnutelně dospět. Až do bodu vymizení pravice se zdá, že to není žádná katastrofa, ostatně se nic hrozného neděje. Pojednou se však zjistí, že zmizí-li důležitá část klasického politického spektra, začnou se dít do té doby nepravděpodobné věci: objevují se exoti, exhibicionisti, světa obratitelé, spasitelé a uspokojovači rostoucí poptávky po „alternativě“, „nápravě“, „bezpečí“ a zároveň „změně“. A jsme na začátku: nikdo je nijak zvlášť netestuje, prostě je rovnou volí (Věci veřejné). Těch testovaných už má mezitím plné zuby, protož je negativně naladěn. Negativně naladěn znamená, že má blbou náladu, a to pořád. Ta sytí agresivitu. Agresivitu sytí též anonymita. Tu umožňují kanalizační stoky v internetových diskusích. Rovnocennost netříděných informací v kyberprostoru znamená, že se v něm solidní informace šíří se stejnou účinností jako naprosté nesmysly a konspirační teorie záměrně produkované různými trolly. To je circulus vitiosus dneška, to je uspokojování našich psychologických potřeb. Naštěstí ne všech.

[zde bez mezititulků]