Höschl C. Dvojí metr. Magazín Pátek Lidových novin, 13.11.2015, str.4

13. 11. 2015


Jedním z nedorozumění, jež poltí naši společnost ve vztahu k uprchlické krizi, je ne zcela oprávněné připisování zamítavého postoje k importu islámu do Evropy české xenofobii a rasismu. Poukaz na permisivní vztah české společnosti k neislámským menšinám je bez dalšího slaboduše vysmíván, podobně jako upozornění na nepřímo úměrný vztah mezi nejistotou (obavami) a množstvím informací o zdroji oněch obav. Nynější uprchlická vlna představuje invazi inkompatibilní kultury, jež je v Evropě bezprecedentní. Zejména svou náboženskou a sociálně-psychologickou odlišností, jež v sobě zahrnuje nízkou přizpůsobivost hostitelským zvyklostem, těžko přijatelné vnímání postavení žen vůči mužům a legislativu nedotčenou vývojem evropského právního cítění v rozvinutých demokratických společnostech. Tyto odlišnosti nepředstavují problém na úrovni jednotlivců ani na úrovni nepočetných menšin, jejichž působení může znamenat pro otevřenou společnost značné obohacení, ale znamenají značné riziko ve chvíli, kdy svou proporcí a významem v hostitelské kultuře překročí kritickou mez, jak je již patrno v některých evropských aglomeracích s muslimskými ghetty. Je sice pravděpodobné, že obavy velké části veřejnosti z uprchlické vlny se neformují na základě zevrubné znalosti způsobu, jakým islám nažívá s jinými náboženstvími, ani důvodů, proč vědecko-technický pokrok přichází nikoli z islámských zemí, ale z oblastí, kde převažuje protestantská nebo jí podobná pracovní morálka, avšak jsou posíleny „primingem“ v podobě soustavné asociace islámu s krutostmi a terorismem. Takto předpřipravené obyvatelstvo má v očích mnohých oprávněnou obavu z přesunu těchto hrůz do blízkého sousedství, kde by se mohly ujmout a vzklíčit. Takovým obavám se vysmívat je nepatřičné. S xenofobií v původním smyslu toho slova mají pramálo společného. Jejich potenciální nebezpečnost spočívá však v tom, že se na nich může vzedmout populistická vlna skutečného odmítání všeho cizího, skutečného rasismu a posléze totality, od níž se bude očekávat autoritativní zavedení kýženého „pořádku“. Permisivní postoj k nekontrolovatelné invazi islámských uprchlíků se tak může paradoxně stát zárodkem dalšího zla. Mocným zdrojem našeho odporu k evropské netečnosti vůči imigrantské tsunami je také nespravedlnost a nerovnost před zákonem. Krátce před naším vstupem do schengenského prostoru jsem vzal s sebou do Vídně jako učitele ve škole klinického výzkumu svého přítele, polovičního Araba s arabským jménem, geniálního absolventa čtyř vysokých škol včetně Matfyzu a medicíny, vyhlášeného kdysi nejlepším studentem Karlovy univerzity. Na hraničním přechodu ho rakouští pohraničníci vyvlekli z vlaku a tři hodiny ho vyslýchali, než ho konečně – poté, co mu vlak ujel – propustili. Málem náš kurz nestihl. A možná titíž pohraničníci nyní se založenýma rukama přihlížejí tomu, jak se přes jejich území valí masa lidí, o nichž nevědí zhola nic – ani jak se jmenují a odkud doopravdy jsou. Není to absurdní? Proč ho tehdy tak xenofobně (sic!) kontrolovali? Nebo: ještě nedávno kritizovali u sousedů stavbu plotu – a už ho staví sami. Své omyly však nepřiznají, proto u sebe nehovoří o plotu, ale o „technické bariéře“. Aby demokracie přežila, nesmí být takto pokrytecká.