"Kdyby nás konečně nechali pracovat". Rozhovor, Medical Tribune, 10.3.2015, str. B1, B6

10. 3. 2015


Kdyby nás konečně nechali pracovat

Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech na okraji Prahy stojí a lidé v něm od začátku roku pracují. To samo o sobě je zázrak - ještě před rokem tu byla zelená louka. Jak obrovská investice energie za tím je, ví nejlépe ředitel ústavu prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. V rozhovoru pro Medical Tribune hovoří o tom, jak ošidné je věřit oficiálním deklaracím o podpoře vědy.

* V právě dostavěném ústavu vše voní novotou, kolaudace se stihla, stěhování skončilo. Nastává tedy konečně období klidné systematické vědecké práce? Co nyní aktuálně řešíte?

Klid skutečně nehrozí. Tento ústav nebyl vybudován s podporou státu, ale jemu navzdory. Stále a trvale se potýkáme s neskutečnou byrokracií. Je to naprosto donkichotský boj s větrnými mlýny.

* V čem třeba konkrétně?

Srdcem NÚDZ musí být nová tříteslová magnetická rezonance, na ní ten projekt stojí. Je pro nás nejpotřebnější zobrazovací metodou, protože nám nejlépe ukazuje, co se v mozku děje při různých úlohách, a to s vysokou rozlišovací schopností. Na tento přístroj by mělo být vypsáno jednací řízení bez uveřejnění. Velmi přesně víme, co a proč chceme. V psychiatrii potřebujeme specifické parametry -hlavně vysoké gradienty. Naši pacienti bývají neklidní, je tedy nutný velký odstup signálu od šumu. Běžné magnetické rezonance tento požadavek nesplňují. I z posudků Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT vyplývá, že takové zařízení vyrábí jediný výrobce. O výběrové řízení bez uveřejnění jsme požádali už loni, doteď to ministerstvo zdravotnictví nedalo do vlády. V situaci, kdy se jakákoli tvůrčí činnost kriminalizuje, nemá nikdo odvahu se pod nic podepsat. Tentýž problém je výběrové řízení na 256kanálové EEG, které snímá z celého povrchu lebky. To s parametry nutnými pro náš výzkum opět vyrábí jediný výrobce na světě. V tomto případě to ministr Němeček na vládě skutečně předložil a jednotlivé resorty se k tomu vyjadřovaly. Ministerstvo pro místní rozvoj schválení odmítlo s tím, že je to málo odůvodněno. Přitom paní ministryně Šlechtová si veřejně postěžovala, že se málo čerpají evropské fondy. Napsali jsme jí tedy, že se tomu ani nedivíme a že počin jejího ministerstva je příkladem, jak čerpání zastavit. Nějak nás nenapadlo vše od začátku vysvětlovat i ministrům, kteří s psychiatrií ani vědou nemají nic společného. To, že tyto dva podpisy chybějí, má neskutečný dominový efekt. Hrozí, že budeme v lepším případě vracet nevyčerpané peníze a v horším případě miliardu, protože ten projekt prostě není naplněný. Ani zrnko z toho nepadá na naši hlavu.

* A nedal by se tento vyřešit běžným výběrovým řízením?

Nedal. Když vypíšeme běžné výběrové řízení, přihlásí se pravděpodobně jen tento subjekt, nebo se přihlásí dva subjekty, přičemž ten druhý podá stížnost k ÚOHS (stejně tak, jako jsme tomu byli svědky v případě pořízení MR do projektu CEITEC). Řízení se zastaví a než ÚOHS rozhodne, peníze na nákup MR již mít nebudeme, protože financování projektu NÚDZ skrze MŠMT končí tento rok v prosinci. V létě sem přijde audit, který bude prověřovat funkčnost projektu, a tyto přístroje tady vůbec nenajde. Jsme povinni k těmto drahým technologiím, které tu už měly stát, najmout od prvního ledna kvalifikovaný personál. Nabrali jsme přes 120 lidí do výzkumného programu, který je koncipovaný právě kolem funkční magnetické rezonance. Ti všichni čekají a jejich trpělivost má své meze - jsou dobří, nemají nouzi o nabídky. Kdyby toto byl soukromý podnik, už to dávno běží. Kdybych dneska mohl zavolat do firmy, ještě tento týden mi sem přístroje navezou. Do toho čelíme nejrůznějším kontrolám a pokutám. Do zadávací dokumentace jsme například dali, že na projektu by se měl podílet právník se zkušeností s evropskými fondy - a dostali jsme za to citelnou pokutu, jež k úspěšnosti projektu rozhodně nepřispěje. Některé tyto akty vnímáme jako šikanu. Nikomu nejde o to, aby ta věc fungovala, aby cíl byl splněn. Všichni se starají jen o formální stránku, vyplnění papírů a především o udržení si vlastních židlí. Obsah nikoho nezajímá. A není přitom nějaký konkrétní škodič. Každý z těch, s kým se snažíme jednat, je sám o sobě milý člověk, ale v systému kolektivní nezodpovědnosti dohromady tvoří neprůstřelnou zeď. Jejich společná přidaná hodnota je právní a byrokratický Absurdistán, který v dějinách tohoto státu nemá obdoby.

* Do skluzu se ale zákonitě dostávají všechny podobné projekty…

V tomto případě to ale nebyla naše vina. Nejdříve projekt dva roky stál, protože se na ministerstvech rychle vyměňovali ministři, kteří měli neodolatelnou potřebu okamžitě vyměnit všechny úředníky zodpovědné za evropské fondy. Projekt tak nabral obrovské zpoždění, aniž bychom z něj mohli za jeden jediný den. Zkrátila se nám tak lhůta, během které můžeme financovat začátek provozu ústavu z evropských peněz. Přes všechny překážky se nám podařilo nepřekročit kolaudační lhůtu v listopadu 2014. Vzhledem k tomu, že se začalo stavět před rokem, je to neuvěřitelné. A ještě k tomu to bylo postaveno mimořádně levně.

* O tom, že trvalá udržitelnost vědeckých projektů financovaných z Evropské unie bude problém, se dlouho mluvilo jen potichu. Zjevně je nejvyšší čas o tom mluvit nahlas…

Určitě ano, ale my jsme na to upozorňovali už od začátku. Podpora vědy se deklaruje jen na politické úrovni, realita je však zcela jiná. Rozdělování prostředků na výzkum je třeba změnit tak, aby dokázalo zareagovat na vznik nové kapacity. Máme tradici v něčem, co bylo co do rozměru poloviční, a tomu odpovídá i nastavení peněz. Jsme jediná výzkumná organizace v zemi, která nemá ani korunu institucionální podpory. Žádnou instituci našeho typu nelze uživit jenom z grantů. Jsou zde částečně účelové peníze na RVO - rozvoj výzkumné organizace. To v našem případě bylo původně dvacet tři milionů, pak to kleslo na třináct, nyní je to něco přes jedenáct milionů. Jednou z podmínek naplnění projektu NÚDZ je najmout lidi do počtu, který je více než dvojnásobkem původního stavu v Psychiatrickém centru Praha. Prostředky z RVO jsou ale zatím stejné, jako byly na provoz dvou ubohých pavilonů v Bohnicích - z toho se ale udržet režie nového ústavu prostě nedá! A zase - nikoho to nezajímá. Nelze nám přitom vyčítat, že jsme na tyto potřeby dlouho dopředu neupozorňovali. Kompletně jsme vypracovali metodiku pro propočítání RVO, kterou jsme resortu zdravotnictví předali, a nic se nestalo. Tato metodika zohledňovala proporci, v jaké je v jednotlivých organizacích resortu zdravotnictví zastoupena věda. Zatímco jinde tvoří léčebně preventivní péče devadesát až sto procent činnosti, u nás je to jen dvacet až dvacet pět procent. Blížíme se tak svým profilem spíše ústavům akademie věd. Tahle malá proporce kliniky, navíc s poddimenzovaným financováním akutní psychiatrické péče, nemůže tak velkou výzkumnou instituci uživit. Přitom dosažení určité rovnováhy v našem případě nevyžaduje více než 25 až 35 milionů korun na pokrytí bazálního metabolismu. Pokud i mnohem větší částkou sanujete zadlužené fakultní nemocnice, ani se to nepozná a problém se pouze odloží. Navrhli jsme tedy pro MZ ČR mechanismus, který nás zabezpečí, a to prosím bez jediné koruny z rozpočtu ČR navíc, jen přerozdělit finance podle inteligentnějšího klíče. Zde by se zachránila celá instituce, která si z velké části sežene další peníze z jiných zdrojů, je unikátní a plní parametry výzkumné excelence v oboru. Velkému maléru by se zde dalo předejít za malé peníze, zatímco u některých jiných nově vybudovaných center je to právě naopak.

* O peníze si ale říká každý. Proč by měly jít zrovna na výzkum v psychiatrii? Co za to společnost dostane zpátky?

Našim cílem je samozřejmě špičkový výzkum, týkající se podstaty psychiatrických onemocnění, jehož výsledky budeme publikovat v prestižních časopisech s vysokým impakt faktorem. V tomto směru už máme leccos za sebou. To by ale pro tak velkou instituci bylo málo. Daleko důležitější je, že NÚDZ má potenciál pozitivně ovlivňovat profil péče o duševní zdraví v celé zemi. Chceme řešit výzvy, které před českou společností stojí. A těch je celá řada - například prudký nárůst prevalence Alzheimerovy demence, změna struktury závislostí a hrozivý stav spotřeby alkoholu, nové diagnózy, jako je gamblerství nebo ADHD v dospělosti.

POKRAČOVÁNÍ NA STRANĚ B6 Kdyby nás konečně nechali pracovat

POKRAČOVÁNÍ ZE STRANY B1

Můžeme přispět k tomu, aby se lidem s duševní nemocí v této zemi žilo lépe. Duševní poruchy ve svém souhrnu představují sociální břemeno, které je v kontextu celé medicíny absolutně největší. Jsou nemoci, na které se více umírá, i když ani v tomto ohledu nelze psychiatrii vyčlenit - smrtelným příznakem duševních poruch jsou sebevraždy, a to nejen u deprese, ale i u schizofrenie a některých úzkostných poruch. Mortalita je sice relativně nízká, ale prevalence duševních onemocnění je obrovská. Měříme-li takové veličiny jako ztracené roky produktivního života nebo věk při nutnosti přiznání invalidního důchodu, psychiatrie dominuje. Chceme mít tedy instituci, která by státu dělala servis v úsilí toto břemeno zmenšit? Řadou opatření by se zde dalo ušetřit miliardy, ovšem na úrovních, jež nejsou vyčíslitelné proti bodům v systému zdravotního pojištění. V mých očích by si nejméně jedno takové zařízení měla dovolit každá vyspělá země. A ony je také mají. Jednou jde o součást univerzitní nemocnice, jindy o samostatný subjekt, ale podstata je podobná. Uvědomují si, že psychiatrie je obor, který má velkou sociální dimenzi, a že je tu velká společenská poptávka po řešení problémů, které do sociální oblasti přesahují a jejichž řešení je v zájmu státu. Tady se namísto toho činí naprosto improvizovaná, laická opatření bez jakýchkoli podkladů. V každé oblasti by stát měl zformulovat zadání, co vlastně od vědy chce.

* Je ale vůbec schopný takové zadání dát?

Právě že není. Stát reprezentovaný těmi, kdo řídí vědu a zdravotnictví, by si měl odpovědět na otázku, jestli chce mít alespoň jedno výzkumné centrum pro neuropsychiatrii, které je schopné obstát v mezinárodní konkurenci. Jestliže si odpoví, že ne, tak ale nevím, proč to došlo tak daleko, proč tu ten barák je a proč dali naději tolika lidem. Pokud je odpověď ano, tak se mělo zajistit institucionální udržení centra alespoň na úrovni bazálního metabolismu. Jednotlivé výzkumné týmy samozřejmě tak jako tak musejí získávat granty, ale už by nebylo nutné propouštět lidi při každém výkyvu grantové úspěšnosti a bylo by možné zaplatit vodné, stočné, energie, svoz odpadků a vrátného.

* Jednou z často opakovaných manter je tvrzení, že je třeba, aby se sem vraceli vědci ze zahraničí. Daří se to v případě NÚDZ?

U jednotlivců ano, zpátky se chystá výzkumník světového jména Tomáš Hájek, na částečný úvazek se vrátil profesor Alda z Kanady a někteří další. Kdo by se sem ale za těchto podmínek vracel? Každý se ptá, z čeho bude činnost ústavu financována v nejbližších pěti, sedmi letech. Já mu musím říci, že to neví nikdo. Ano, existují národní programy udržitelnosti, které by měly nějaké prostředky uvolnit, avšak podle posledních zpráv z MŠMT pro náš projekt bude vhodná výzva vypsána až od roku 2017, ale z čeho se uživíme v roce 2016, to nikdo neví. Máme už první kvartál 2015 za sebou, zatím ale nebylo nic otevřeno. Nerad se opakuji, ale zase je to podle všeho každému jedno. Do těchto poměrů světové vědce dostaneme jen stěží. Za zmínku stojí, že se při stanovování výše platů musíme řídit nařízeními a zákony, tedy platy nám určují tabulky, skutečnost je však taková, že to, co si vědec vydělá v Kanadě za deset minut bádání, tak u nás na to samé vydělává měsíc. To se pak těžko vědci vracejí. Ve vědecké komunitě už má NÚDZ jméno, není tedy problém taková jednání začít. Když ale kolegové slyší, jak to tu chodí, tak nabízejí, ať jdeme raději my k nim. Jestliže nás těší, že sem přicházejí špičkoví lidé, měli bychom tuto přidanou hodnotu také zohlednit. Financování by se mělo odvíjet i od kvality týmů, samozřejmě vztažené k průměru oboru. To u nás naprosto selhává. Přes to všechno je tým NÚDZ mezinárodní. Někdy se ale skoro divím, že naši lidi ještě pracují. Začíná být skoro výjimkou, když někdo může být v laboratoři a něco smysluplného dělat. Protože jinak dokola vyplňují formuláře pro granty, které mají obecně minimální úspěšnost, a tak je nutné se jimi zabývat pořád znovu a znovu. Já přitom potřebuji, aby měli neustále motivaci, danou nejen smyslem jejich počínání, ale i nadějí, že to může dobře dopadnout. Chci, aby se mohli vědě věnovat tak, jak je to běžné v zahraničí, a aby na to mohli vrhnout celý svůj potenciál.

* Co by vám tedy pomohlo?

Kdyby teď někdo podepsal ta dvě výběrová řízení a už nás konečně nechali pracovat a nezdržovali nás byrokracií, pokutami, šikanou a stížnostmi. Lidé jsou tu zatím nadšení, líbí se jim tu a mají chuť něco dělat. Oddělení máme plné, pacienti chodí do ambulancí, našli nás bez problémů. Od normálního stavu nás ale dělí absurdní byrokracie, absence vědní politiky v oblasti psychiatrického výzkumu, a tedy nulové institucionální zajištění.