Höschl C. Tabuizované téma smrti. Reflex 39/2014, str.68

25. 9. 2014


Pane doktore,
čas od času je móda mluvit o eutanázii apod., ale jinak se o umírání mlčí, nepočítám-li thrillery v médiích a vraždění panáků v počítačových hrách. Věnuje se současná medicína vůbec nějakým spirituálním tématům?
Zdravím, J. Č., t.č. v hospicu

Nová doba v naší kultuře spolu s odklonem od náboženství zanedbává mnohá témata, jimž se například středověk soustavně věnoval. Protipólem odvěkého „memento mori“ (pamatuj na smrt) je cosi jako refrén šlágru Michala Davida „Já chci žít nonstop, krásně a nonstop“. Tomu trochu podlehla i medicína, i když thanatologie jakožto nauka o umírání jaksi navazuje na starověké návodné knihy, jež zhusta sloužily i jako manuály pro meditace a iniciace. Eschatologická mytologie pojednávala smrt jako přesun z jedné existence do druhé. V rámci moderní lékařské psychologie téma umírání uchopila před půl stoletím průkopnice tohoto oboru, americká psychiatryně švýcarského původu, Elisabeth Kübler-Ross. Svým studiem změněných stavů vědomí, transpersonální psychologie a toho, co je „za mozkem“ (beyond the brain), k lidskému poznání duševních stavů na hranici života a smrti významně přispěl Čechoameričan Stanislav Grof a jeho nedávno zesnulá žena Christina. Avšak první vážnou studií stavů na hranici života a smrti je asi práce švýcarského geologa Alberta Heima, který r. 1892 popsal svůj mystický prožitek při pádu v Alpách, po němž se začal o tyto stavy soustavněji zajímat. Celá desetiletí sbíral svědectví osob, jež takové situace prožily: raněných vojáků, zavalených dělníků, pokrývačů či horolezců po pádu, tonoucích rybářů. Bez ohledu na spornou hodnotu subjektivních dojmů je síla jeho závěrů v tom, že se v různých sděleních v 95% případů objevují shodné principy. Nejprve se zesílí a zrychlí mentální činnost. Neobvykle se zostří a jakoby nazvětšuje uvědomění si události, předtucha jejího důsledku a prožitek času. V desítkách milisekund mnohé z těch osob jednaly s bleskovou rychlostí a přesným testováním reality. Tato fáze byla pak následována náhlým prožitkem celého života. Po něm často přišel jakýsi transcendentální mír a prožitek nesmírné krásy, případně nebeské hudby. Podobnost popisů i v dalších sděleních a svědectvích včetně C. G. Junga umožňuje popsaný cyklus rozdělit zhruba do tří stádií, jež formuloval v r. 1971 americký psychiatr Russel Noyes: (i) rezistence (strach, snaha zachránit se a nakonec přijetí smrti), (ii) jakýsi panoramatický průlet životem a (iii) transcendence, mystické, náboženské či „kosmické“ stavy vědomí. Na to navazuje známá kniha Rymonda A. Moodyho Život po životě a studium podobných stavů vědomí po psychedelických látkách jako je LSD (S. Grof). Medicína se o eschatologické prožitky začala opět zajímat v souvislosti s umírajícími onkologickými pacienty, kde je téma více než relevantní a paliativní léčba (mírnící utrpení, ale neodstraňující příčinu choroby) musí s těmito jevy pracovat. Zdá se tedy, že ačkoli ve věku rozumu pro většinu zdravých lidí platí Montaignova rada "Nikdy si nedělejte starosti, že nevíte, jak umírat; příroda vás to naučí ve chvilce v plné a dostačující míře; tu věc za vás udělá přesně a sama; žádnou těžkou hlavu s tím nebudete mít", jsou stále častější situace, kdy se na to asi nelze tak úplně spolehnout.