Listy Cyrila Höschla, Reflex 33/2009, str. 50-51.

13. 8. 2009


Dobrý den pane profesore,
v posledních několika týdnech sleduji "boj" českých vědců s vládou a její novou představou o financování vědy v budoucí pětiletce. Přijde mi to tak trochu nesystémové nebo jak se tomu dneska říká? Není to tak dlouho, co se s velkými emocemi hovořilo o odlivu českých vědců do zahraničí, což si myslím, že neustále trvá, ale o tom už se dnes nemluví a k našemu štěstí se značná část mladých lidí do Čech vrací. Také mně připadá trochu nesmyslné bourat základní výzkum, protože už malým školákům se "vtlouká do hlavy", že pokud se nenaučí, nepochopí základy, tak to složitější nebudou mít na co stavět, v tomto případě mi to přijde dost podobné. A navíc proč nechat zaniknout instituci, která funguje, má tradici a výsledky??? Nerozumím tomu, můžete se k tomu nějak vyjádřit????
S pozdravem Iva Šustrová (studentka), Chrudim

Medializovaný boj Akademie věd proti snížení rozpočtu sestaveného na základě kritérií hodnocení vědeckých výstupů je velkým a smutným nedorozuměním. Napřed si řekněme, co není pravda. Není pravda, že jde o záměrnou snahu zlikvidovat Akademii nebo základní výzkum. Není pravda, že v Radě vlády pro výzkum a vývoj nevědí, co je věda. Není pravda, že by nějaký Velký bratr chtěl prodat budovu na Národní třídě jakési bance. A není pravda, že by se rozpočet na vědu sestavoval bez účasti zástupců akademie. Zároveň je pravda, že z peněz určených na vědu Akademie platí činnosti a objekty, které by si z peněz na vědu žádný jiný subjekt nemohl dovolit platit, neboť bezprostředně s vědou nesouvisejí. Také je pravda, že se plánuje nákup mamutích investic, jejichž potřebnost pro českou vědu je více než sporná. Rovněž je pravda, že poměr základního (tedy „teoretického“) výzkumu ku aplikovanému (tedy „praktickému“) je u nás mnohem vyšší než v západní Evropě. A konečně, kdyby se započetly šance Akademie na získání evropských projektů, jež je stát povinen spolufinancovat, pak zřejmě nepůjde v nejbližších letech o snížení finanční podpory Akademie, ale dokonce možná o zvýšení. V tom všem lze dát paní ministryni Kopicové za pravdu a reakci Akademie považovat za histriónskou. Teď si ale také řekněme, v čem mají pravdu naopak akademici. Tak za prvé, aplikovaný výzkum (zejména vývoj technologií) v západní Evropě je z velké části placen soukromým sektorem, který u nás lobysticky škemrá o státní peníze a místo aby základní výzkum také sponzoroval, představuje pro něj při rozdělování koláče nikoli zcela férového konkurenta. V krizi se potácející průmysl je potenciální černou dírou na státní peníze. To staví argumenty o proporci základního a aplikovaného výzkumu do zcela jiného světla. Argument o „nevědeckém“ používání „vědeckých“ peněz Akademií lze snadno odpálit poukazem na to, že jiné zdroje než peníze na vědu Akademie prakticky nemá, tak z čeho má žít? Z čeho platit provoz, budovy, administrativu a všechno ostatní? Vysoké školy mají peníze za výuku, některé dokonce i za jiné činnosti, mají svou režii (a ne malou), a tak mohou pravidla využití peněz na vědu plně respektovat. Ne tak zcela Akademie. Nevím, kolik Akademie vlastní po Čechách zámků, ale k argumentu, že by se mohla uskromnit a odstěhovat si prezidium z honosné Národní třídy do paneláku v Horoušánkách, lze dodat, že by to byl v Evropě naprosto ojedinělý suicidální počin. Velké a slavné akademie, od Belgie a Francie až po Británii či Lisabon, ať už se jmenují jakkoli, mají svá honosná sídla poblíž královských paláců, často po staletí. Poskytují přístřeší mnoha ctihodným organizacím, učeným společnostem, lékařským a technickým akademiím a kolejím, které symbolizují vztah státní moci k vědě, představují tradici a slouží svým nezbytným reprezentativním účelům při pěstování zahraničních styků a utváření domácí či evropské vědní politiky. Zaslouží si ta místa stejně, jako si je zaslouží arcibiskupství, parlament nebo prezidentský palác. Dále je pravda, že peníze z evropských fondů nejsou ani nárokové ani jisté a že dohromady se státním příspěvkem sice mohou vytvořit nové hodnoty, nemohou však zalepit deficit, který tak Akademii vznikne. Je to asi tak, jako by Vám zaměstnavatel sebral část platu s útěchou, že místo toho koupí spolu s Vaším strýčkem novou lednici do loterie, ve které o ni budete soutěžit ještě se švagrem a pěti konkurenty odvedle.
A když už tedy víme, v čem mají obě strany pravdu, a věříme, že na obou stranách jsou racionálně uvažující, informovaní a do značné míry kultivovaní jedinci, tak si zkusme představit, co by měli v podobné situaci dělat. Za prvé by se neměli obviňovat v novinách a používat různé podpásovky typu „kdo je nekompetentní“ (znám je skoro všechny a vím, že jsou skoro všichni kompetentní), měli by spolu komunikovat a používat pouze specifické, cílené, racionální argumenty a přijímat nikoli ad hoc z kontextu vytržené výjimky a úlevy, nýbrž systémová opatření. Takovým systémovým opatřením je například nastavení kritérií hodnocení vědy, na kterém je třeba se shodnout. Dalším systémovým opatřením je konsensus o potřebné proporci základního a aplikovaného výzkumu v naší zemi a o roli, jakou v jeho podpoře má hrát soukromý sektor. Dále je to konsensus o tom, které oblasti vědy se u nás slibně rozvíjejí a chceme je podpořit, a které lze dočasně oželet popřípadě provozovat na jiných latifundiích (Evropa je dnes malá, nemusíme mít všechno na vlastním dvorku). Je však třeba za každou cenu zabránit nevratnému exodu mozků za oceán. V tom všem mají akademičtí protestující pravdu. Možná je frustroval nedostatečný vliv na události, které se jich bytostně týkají. Nyní snad budou ostražitější. A vláda? Ta to nemá lehké. Musí všude škrtat. A každý sektor (policie, školy, obrana, hasiči, zdravotníci, zemědělci) si myslí, že je nejdůležitější, a má pravdu! Záleží jen na úhlu pohledu. V porovnání s mnohými tady jsme na tom my vědci ještě dobře. Ale na rozdíl od mnohých spoluobčanů mají četní z nás kam utéci za lepším. A v tom je ten rozdíl a to nebezpečí. Pěstování vědy totiž nakonec vždy koreluje s celkovou prosperitou země.