12. 12. 2008
V pondělí dne 29.9.2008 jsem se zúčastnil v Bruselu zasedání European Brain Council (EBC). EBC je společnost, která sdružuje nejenom kliniky, ale i teoretické výzkumníky v oblasti neurověd kolem onemocnění mozku a snaží se celou oblast, která se v medicíně věnuje mozku a jeho onemocněním, učinit prioritou jak při stanovování výzkumných cílů a výzev Evropské komise, tak při hodnocení závažnosti různých onemocnění a jejich sociálního dopadu směrem k plátcům a organizátorům lékařské péče. Jedním z cílů EBC je také zrychlení přístupu pacientů k odpovídající léčbě, jinými slovy zkrácení doby od objevení molekuly do využití léku v klinické praxi. To je doba, která se za posledních 50 let prodloužila z několika měsíců na cca 20 let, deseti až stonásobně se prodražila a dostala na své cestě také překážky, které dříve neměla, ať už v podobě etických komisí a různých regulačních omezení, tak v podobě neustále stoupajících požadavků na registraci léku. To je na jedné straně dobře, protože to chrání nemocné a celou populaci před nežádoucími účinky a před případnou zlovůlí trhu, ale na druhé straně to nesmírně prodlužuje cestu, kterou musí často velice přínosná molekula nového léku urazit, než se dostane k pacientovi. Tato iniciativa se nazývá Accelerated Access to Treatment a její snahou je mj. omezení byrokracie a omezení mimoprofesionálních intervencí do vývoje nových léků.
V úterý dne 30.9.2008 jsem reprezentoval EBC na zasedání European Science Foundation (ECF/EMRC – European Medical Research Council) ve Strasbourgu. Cílem tohoto setkání byla příprava iniciativ, které by měly vyústit v celoevropský konsensus o klinickém výzkumu nových léků. Jak známo, klinický výzkum nových léků je v drtivé většině stále v rukou farmaceutického průmyslu a tak zadavateli a podporovateli klinického výzkumu jsou zpravidla firmy, které ten který lék vyrábějí nebo připravují. Tím se z klinického výzkumu zcela vytrácí nezávislý akademický aspekt, jaký lze tu a tam ještě zaznamenat v klinických studiích organizovaných ve Spojených Státech (NIMH). V Evropě jsou takové studie ojedinělé (EUFEST) a je tedy na nás, abychom se o výzkum, který je iniciován akademiky a nezávislými výzkumníky, zasadili. V anglické hantýrce se tomu říká IDCT (Investigator Driven Clinical Trials). Smyslem strasbourgského zasedání ECF/EMRC bylo právě snížení byrokracie a administrativy nutné k provádění klinického výzkumu a také hledání zdrojů, které by klinický výzkum iniciovaný výzkumníky a nikoliv firmami, uhradily. Příspěvek autora této zprávy lze najít na stránkách ECF/EMRC http://www.esf.org.
Ve čtvrtek 9.10.2008 jsem se v Ženevě zúčastnil zasedání Světové zdravotnické organizace (WHO), které se věnovalo spuštění nového projektu pod akronymem mhGAP. Na tomto shromáždění, kde byly reprezentovány jak světové a evropské asociace se vztahem k duševnímu zdraví tak jednotlivé zóny Světové zdravotnické organizace na úrovni velvyslanců, byl za přítomnosti generální ředitelky WHO Dr. Margaret Chan spuštěn program, který poukazuje na obrovský a stále narůstající rozdíl mezi potřebami v oblasti péče o duševní zdraví a prostředky, které jsou do této oblasti alokovány. Prakticky ve všech zemích rozpočet na duševní zdraví neodpovídá ani závažnosti duševních onemocnění, ani proporci, kterou zaujímají mezi ostatními chorobami co do dopadu na neschopnost postižených a sociální břemeno, které představují (DALY – roky strávené v neschopnosti). Zatímco duševní choroby představují zhruba třetinu sociálního břemene vyjádřeného jako léta strávená v neschopnosti, prostředky, které do nich plynou, tvoří v nerozvinutých zemích pouze 1% ze zdravotních rozpočtů a v těch nejrozvinutějších zemích něco přes 3%, výjimečně více, což zdaleka neodpovídá jejich společenské závažnosti. Navíc je ve světě veliká propast mezi investicemi do různých lékařských oborů, s psychiatrií téměř vždy na posledním místě. Pozoruhodná byla připomínka jedné účastnice v diskusi, která s povděkem kvitovala reflexi skutečnosti, že psychiatrie je ve všech zemích až na chvostě co do investic (shodně o tom referovali všichni představitelé WHO), ale na závěr upozornila, že v rámci rozpočtu WHO tvoří rozpočet na duševní poruchy také jenom 1% a vyzvala všechny včetně generální ředitelky, aby se nad tím zamysleli a učinili něco k nápravě, tj. aby WHO začala kampaň rovnou u sebe a alokovala na duševní zdraví ze svého rozpočtu alespoň tolik procent jako ty rozvinutější země v Evropě.