Listy Cyrila Höschla, Reflex 15/2007, str.20-21.

12. 4. 2007


Nedávno jsem v televizi viděl debatu o tom, jak se politici pod nesnesitelným mediálním tlakem chovají agresivně,vulgárně a zkratkovitě. Také jste tam cosi řekl, ale já jsem z toho nepochopil, zda stres opravdu omlouvá nízkou úroveň politické kultury. Můžete mi na to odpovědět?
Tomáš V.

V psychologii mezilidských vztahů zhruba platí, že každý se od svého okolí víceméně dočká takového zacházení, jaké v něm svými postoji indukuje. Jinými slovy, mnohé z toho, čeho se od ostatních dočkáme, si vykoledujeme. To platí i o politicích, kde je vše umocněno tím, jak jsou viditelní. Aby někdo v demokratickém systému uspěl v politice, musí se svými postoji a projevy strefovat do vkusu pokud možno co největšího množství voličů. Tento princip zpravidla vytřídí do nejvyšších pozic osobnosti, které do značné míry reprezentují úroveň všeobecného vkusu. To, jak se takto vybraní politici pak chovají, je tedy zčásti obrazem úrovně významné části publika. Na vině jsme tudíž tak trochu všichni. A teď k tomu stresu: mediální tlak a politické intriky, které ho využívají k ostouzení protivníků, jsou součástí politiky dnešního světa a stěžovat si na ně je asi tak bláhové, jako kdyby si vrcholoví sportovci stěžovali na nadměrný tlak fyzický a přílišný stres při zápasech. Volání po zodpovědnosti médií nemá daleko k potlačování „hysterie sdělovacích prostředků“ za socialismu, což byl eufemismus pro cenzuru, jež měla politikům mj. zajišťovat “klid na práci“. Je pravda, že u jedinců v náročných životních situacích ze zapojují různé obranné mechanismy a techniky vyrovnávání se zátěží, z nichž některé jsou odvozeny od agrese, jiné od úniku. K tomu přistupuje zkratkovité jednání, kdy dotyčný často učiní něco, čeho by se normálně nedopustil a čeho později lituje. Obsah těchto projevů je ale do značné míry předurčen osobností dotyčného, jeho výchovou, průpravou, vzděláním a talentem. Nedovedu si představit prezidenta Masaryka, že by novinářům nadával do idiotů, hňupů a hovad – a to navzdory tomu, že k tomu měl snad největší důvody v naší politické historii. Jsou typy bytostně “gándhíovské“ (nenásilí), religiózní (jsouce týráni, tiše se modlí), ale taky gladiátorské, agresivní, vulgární. Přitom i agrese může být kultivována a ventilována formou ostrovtipu, ironie a slovního břitu (Churchill) nebo formou lidové taškařice (Berlusconi), máme-li se vyhnout křiklavým příkladům z domácí scény. Se stresem je to mnohdy jako s alkoholem: Teprve pod jeho vlivem se doopravdy ukáže, co v kom je.