"Očima Cyrila Höschla". Reflex 7/2005, str. 16.

17. 2. 2005


Vážený pane profesore,
nalezl jsem Vaši rubriku v Reflexu a napadlo mne, že se Vás zeptám na původ výrazu xenofobie. Jeho překlad a význam znám (odpor, nedůvěru, nepřátelství ke všemu cizímu, k cizincům), obě slova jsou z řeckého základu. Zajímá mně, kde a kdy asi tento termín vznikl, resp. kdo je jeho autorem. Důvod mého zájmu je mj. i ten, že výraz používají spíše politici a ideologové, nikoli psychiatři. Ostatní fobie jsou k užívání vyhrazeny spíše psychiatrům, případně klinickým psychologům. Jak došlo k takovému posunu? Reflex si kupuji jen zřídka, budete vědět, kdy časopis otiskne Vaši odpověď?
S díky a s pozdravem
PhDr. Eduard Bakalář, Praha 6.

Etymologicky je výraz jasný: xenos (řec.)= cizí, fobos= strach. Kdo je autorem tohoto termínu a kdy vznikl, to nevím. Tuším ale, že prodělal podobnou mutaci jako jiné termíny používané současně jak v odborné hantýrce tak v obecné řeči (hysterie, melancholie, stres aj.). Usuzuji na to ze skutečnosti, že v některých psychiatrických textech (např. v Hanzlíčkově Psychiatrické encyklopedii, VÚPs, Praha 1983) je tento výraz vysvětlen jako „chorobný strach z cizinců, před cizinci“, nikoliv jako ekvivalent rasismu nebo dokonce jako normální součást naší emoční výbavy, o které mluví například Andrej Gjurič nebo Jiřina Šiklová (Česká xenofobie, Votobia Praha 1998). Ti v definicích jednak vynechávají slovo chorobný a jednak hovoří o cizím, neznámém v širokém slova smyslu a považují xenofobii za normální součást fylogeneze (příroda) a socializace (člověk). Xenofobie musí být evolučně výhodná, protože neznámí tvorové či dobyvatelé vskutku často představovali určité nebezpečí či dokonce ohrožení existence, a tak ten, kdo měl do svého repertoáru zabudován strach z neznámého, měl také statisticky větší šanci na přežití. Podobnou roli plní v přírodě úzkost, strach z různých věcí a bolest. Všechny tyto modality však v extrémním případě mohou znamenat přítěž a obrážet poruchu. Odtud úzkostné poruchy (sociální úzkostná porucha, panické stavy), specifické fobie (z výšek, z množství lidí, z uzavřených prostor, z pavouků, hadů aj.) a různé bolestivé syndromy. Jádro Vašeho dotazu spatřuji v tom, že pojmu xenofobie se z nějakých důvodů ujali sociologové, politici a média, zatímco ostatní „fobie“ pro sebe uzmula spíše psychiatrie. Moje vysvětlení je pouze spekulativní: xenofobie je natolik obecnou vlastností, že nemá specifickou chorobnou podobu. Jakmile by ji na sebe vzala, ihned by se pro ni našel užší popisný termín (např. arachnofobie= strach z pavouků). Tím, že pojem zůstal v laickém použití, prodělal svou přirozenou, kontextem vnucenou proměnu od fobie směrem k nechuti a odporu a „umazal se“ poněkud od rasismu (ten zase od nacismu atd.). Tím se konceptuálně posunul od popisu chorobného příznaku k popisu mravního (ideového, politického, světonázorového) postoje. Stačí?
Dovětek pro zajímavost: psychiatrie zná z jiné ošatky xenodochia (útulky křesťanských řádů pro nemocné včetně duševně narušených; v dnešní novořečtině ovšem xenodochio znamená hotel), xenofrenický syndrom (pocit odcizenosti ve vztahu k realitě, franc. aliénation), xenoglosii (zvládání jazyka, kterému se dotyčná osoba nikdy neučila), xenomanii (nutkavé tuláctví – nevžilo se) a xenopatii (ovlivňování zvnějška, odebírání myšlenek tajemnými silami). Jako xenologie se někdy označoval okultismus.
Reflex mou odpověď otiskne ve čtvrtek 17.2.2005.
(bez záruky)